3. prosince 2022

Zdravé bydlení

Magazín o zdravém bydlení

Sanační omítky, sanace objektů a odstranění vlhkosti ve zdech

16 min čtení

Často se stane, že na vašem domě neustále vlhnou stěny a uniká vám různým způsobem teplo, což se projeví ať už ve formě zvýšených výdajů za spotřební energie, praskáním zdiva, hnilobou. Podíváme se na některé pracovní úkony spojené s napravováním stavebních chyb, stárnutím zdiva i celé konstrukce domu a jak lze bránit vůči vlhnutí vašeho příbytku.

Sanační omítkové systémy

Sanační omítkové systémy jako prvek doplňkové sanace tvoří nedílnou součást každého správného a komplexního sanačního řešení. Sanační omítky lze charakterizovat jako speciální omítky, které splňují důležité požadavky pro použití na vlhký a solemi poškozený podklad:

  • umožňují vysokou propustnost vodním parám – nízký difúzní odpor materiálu
  • obsahují velké množství pórů , které umožňují přijímání a uskladňování škodlivých solí
  • mají nízkou kapilární nasákavost – neumožňují vodě proniknout až na povrch omítky
  • mají nízký součinitel tepelné vodivosti lambda – efekt tepelněizolační omítky

Za účelem sjednocení požadavků na kvalitu a vlastnosti sanačních omítek vydala společnost WTA (Vědecko-technická společnost pro sanaci staveb a ochranu památek) v roce 1985 směrnici WTA 1-85 „Sanační omítky“, která definovala souhrn nejdůležitějších vlastností a funkčních požadavků na sanační omítky. Tato směrnice byla později přepracována a nahrazena novou směrnicí WTA 2-2-91 „Sanační omítkové systémy“. Podle této směrnice má pak sanační omítkový systém následující skladbu a vlastnosti:

  1. Sanační přednástřik
    • Přednástřik zajišťuje ve skladbě systému dokonalé spojení omítky k podkladu. U podkladu s různou nasákavostí (např. smíšené zdivo cihla – kámen apod.), což je častý případ u starších objektů slouží zároveň jako regulátor nasákavosti.
  2. Pórová jádrová omítka
    • Slouží k vyrovnání nerovností podkladu a jako „zásobník“ solí zvlášť u zdivu silně zatíženého solemi a vlhkostí. Platí zde obvyklé pravidlo – pevnost jednotlivých vrstev se snižuje směrem ven.
  3. Sanační omítka
    • Sanační omítka musí podle směrnice WTA splňovat náročná kritéria. Musí na jedné straně umožňovat dostatečnou propustnost vodních par z vlhkého zdiva směrem do exteriéru, na druhé straně musí fasádu chránit před vlivem počasí, vlhkostí, mrazem a pod.
  4. Konečné povrchové úpravy sanačních omítek
    • Pro konečnou povrchovou úpravu sanačních systémů jsou přípustné pouze barvy a omítky, které negativně neovlivní difúzi vodních par skladbou omítkového systému. Jako jednoznačně vhodné lze proto doporučit materiály na silikátové, resp. silikonové bázi.

Sanace zavlhlých objektů

V praxi se často setkáváme s tím, že na historických budovách není zabudována nebo je nefunkční hydroizolace a zdivo vlhne. Ve vodě jsou rozpuštěny různé minerály – obecně nazývány „soli”, které se vodou transportují do zdiva. V letních měsících, kdy se voda ze zdiva odpařuje, soli krystalizují, čímž mnohonásobně zvětšují svůj objem a způsobují destrukci omítek a zdiva. Naopak v dešťových dnech soli vzdušnou vlhkost absorbují, čímž se na fasádách nebo ve sklepích objevují vlhké mapy. Pokud takové zdivo omítneme cementovou maltou, případně natřeme izolačním nátěrem, znemožníme vodě odpařovat se. Ta se pak kapilárami dostane do vyšší úrovně, na místa, kde předtím nebyla.

K trvalé sanaci zdiva je pak třeba použít takovou omítku, která vodu ani nezadržuje, ani ji v tekuté formě nepropouští. Kromě toho musí být odolná vůči škodlivým solím. Tyto podmínky splňuje právě sanační omítka. Kvalitní sanační omítka v kombinaci s kapilární injektáží umožní postupné vysoušení zdiva, přičemž během tohoto procesu zůstává povrch sanovaných stěn suchý a bez výkvětů.

Závazná kritéria na kvalitu sanačních omítek definuje směrnice WTA, která stanoví požadavky na stavebně-fyzikální vlastnosti, způsob výroby a kontroly těchto materiálů. Na českém trhu je k dispozici více druhů sanačních omítkových systémů od různých výrobců. Ne všechny tyto systémy však vlastní certifikát WTA. Pokud chce mít objednatel zaručenou vysokou kvalitu, měl by od dodavatele žádat předložení uvedeného certifikátu zejména tehdy, pokud výrobce pro své výrobky používá označení WTA.

Mnozí majitelé starších domů, kteří se rozhodli pro rekonstrukci, řeší mimo jiné problémy vlhkosti. Aby úsilí k jejímu odstranění korunoval úspěch v podobě důkladně obnoveného objektu, který odpovídá současným uživatelským požadavkům je třeba znát i příčiny průniku vlhkosti do stavebních konstrukcí a možnosti jejich odstraňování.

Většina starých budov nemá horizontální a vertikální izolace, nebo časem ztratily nepropustnost a zdi pohlcují vlhkost. Množství vzlínající vlhkosti závisí na pórovitosti stavebního materiálu a vlhkosti terénu. Horní mez vlhkosti ve zdivu ovlivňuje kapilární hustota stavebního materiálu a možnosti odpařování. Čím má omítka větší hustotu, tím výše stoupá vlhkost, neboť se hůře odpařuje. Většina stavebních materiálů je pórovitá s velkým počtem kapilár. Pokud se takový materiál spojí s vodou, nasává ji jako houba. Každý pokus o sanaci vlhkého zdiva pouze povrchovými úpravami je předem odsouzen k nezdaru. Účelné a trvalé sanace dosáhneme jen vysušením zdiva, které zaručuje, že:

  • a) odstraníme stávající vzlínající vlhkost ve zdivu,
  • b) trvale zabráníme pronikání další vzlínající vlhkosti do zdiva.

Důsledky vlhkosti zdiva jsou:

  • a) nižší pevnost – materiál absorbováním vlhkosti ztratí původní pevnost. Pokud jej vysušíme, pevnost se dostane na původní úroveň.
  • b) citlivost vůči mrazu – voda zamrzající ve stavebním materiálu způsobuje trhliny, což poškozuje vnější omítku a vnější části zdiva. Mráz vniká v průběhu let stále více dovnitř zdiva. Suché zdivo mráz nepoškozuje.
  • c) soli ve zdivu – molekuly vzlínající vody nesou s sebou rozpuštěné soli, které pronikají do zdiva a omítek. V teplém a suchém počasí se vlhkost odpařuje, přičemž soli krystalizují, čímž zvětšují svůj objem a způsobují destrukci omítek a zdiva. V deštivých dnech vlhkost soli pohlcuje a na stěnách se objevují vlhké mapy. Pokud takové zdivo natřeme izolačním nátěrem, zabráníme odpařování, vlhkost se kapilárami dostane výše a mapy vzniknou i tam, kde dříve nebyly. Přerušením přísunu vlhkosti zabráníme dalšímu výskytu solí.
  • d) zdravotní rizika – Na povrchu zdiva, ochlazeného vlhkostí, se mohou tvořit plísně. Následkem bývají obtížné alergie a zhoršení revmatických obtíží. V suché budově se žije jednoduše zdravěji. Snížená tepelná izolace – schopnost tepelně izolovat dávají stavebním materiálům vzduchové póry působící jako izolační vrstva. Póry plné vody ztrácejí tepelně izolační účinek. Odpařování stoupající vlhkosti na povrchu zdiva vyvolává chladící efekt. Zdravé bydlení a úspora energie začíná vysušením zdiva!

Nejčastější postupy proti vzlínající vlhkosti

Elektroosmóza – spočívá v navrtání velkého počtu otvorů po celém obvodu objektu, do kterých se umísťují elektrody. Metoda nemá dlouhodobý účinek a slouží pouze k dočasnému odstranění vzlínající vlhkosti. Elektroosmóza se v poslední době používá k předsušení zdiva, do kterého chceme aplikovat chemickou látku, aby mohlo tuto látku absorbovat.

Podřezávání – může se použít tehdy, je-li mezi základem a zdivem rovná spára. cihlové zdivo, tvárnice a pod. Není vhodné pro kamenné zdivo. Dělá se ruční nebo strojovou pilou s následným vložením hydroizolace. Zdivo musí být po podříznutí staticky zajištěno klíny z PVC. Spára se přeinjektuje cementovou maltou s příměsí hydroizolátoru. Potom je třeba položit hydroizolaci i pod podlahu a vytvořit tzv. hydroizolaci. izolační vanu. Ve sklepních prostorách se musíme smířit s nárůstem vlhkosti. Nevýhodou jsou rozsáhlé stavební práce, možnost narušení statiky a zvýšení vlhkosti ve sklepních prostorách.

Narážení nerezových plechů – při realizaci je také zapotřebí rovná spára. Vlnité nerezové chrom-nikloocelové plechodesky se speciálním zařízením narážejí do spár ve zdivu vysokou frekvencí úderů 1300 až 1500 za minutu. Takto lze ošetřit obvodové zdi a některé příčky podle posouzení statika. Před započetím prací se musí zajistit přístup ke zdivu alespoň z jedné strany, cca sto centimetrů. Při hrubším zdivu je třeba oboustranný přístup. Problémem bývá překrytí plechů v rozích, které jsou zpravidla nejvíce zavlhlé. Nevýhody jsou podobné jako při podřezávání. Narážení plechodesek způsobuje otřesy, které mohou narušit statiku budovy. Proto je třeba při přípravě prací zajistit odborný statický posudek. Chemická hydroizolační clona – je třeba osekat zavlhlé omítky, vyspárovat zdivo do hloubky tří centimetrů a ocelovým kartáčem ho zbavit solí. Potom se navrtají otvory do hloubky dvaatřiceti milimetrů ve vzdálenosti patnáct centimetrů. Sklon vrtů je patnáct až dvacet stupňů podle tloušťky zdiva. Do otvorů se dává chemická látka, která vytvoří tzv. film. Metoda je velmi náročná na preciznost a pracnost realizace. V praxi někdy chemická látka ztrácí účinnost již po deseti letech.

Elektrofyzikální vysoušení budov – elektrofyzikální a chemické procesy ve zdivu jsou velmi komplikované a závislé na daných okolnostech. Fyzikální poznatky říkají, že země je vždy záporně nabitá. Voda se pohybuje v kapilárách na základě povrchového napětí vody ve zdivu směrem nahoru, a přitom vzniká elektrostatické napětí (proudový potenciál) záporného pole ve zdivu. Tím sílí kapilární působení. Za určitých podmínek lze molekuly způsobující vzlínání vody přepólovat, a tím dosáhnout trvalého vysušování zdiva a ostatních stavebních konstrukcí. Nové elektronické systémy pro vysoušení zdiva pracují s přirozenou frekvencí do deseti hertzů (lze porovnat s aurou povrchu země). Aplikují se pomocí přístroje, který potřebuje minimální přívod el. energie čtyři až pět wattů. Přístroj se instaluje zpravidla v podkroví – nad zónou zavlhčení. Tento systém mírného vysoušení zdiva a ostatních stavebních konstrukcí šetří původní stavbu. Vyhýbá se mokrým procesům, nepořádku a hluku, doprovázejícím stavební práce. Působí stabilně a rovnoměrně, čímž trvale a účinně snižuje vlhkost ve zdivu. Po dosažení přirozené vlhkosti ji udržuje stálým působením na molekuly vody. Elektrofyzikální vysoušení není třeba kombinovat s jinými metodami, neboť řeší jádro problému – kapilárně vzlínající vlhkost.

A co se zatékáním?

Navzdory současným technickým možnostem střecha často není tak kvalitní, jak bychom očekávali. Po určité době ve střešní konstrukci vznikají chyby, které bezpodmínečně musíme opravit. K nejčastějším poruchám patří zatékání a zvýšená vnitřní kondenzace vodních par, která se zvykne projevit až později. Tyto nedostatky jsou i příčinou nižšího tepelněizolačního odporu střešního pláště. Příčiny poruch bývají rozličné, například nedokonalý projekt, nekvalitní použité materiály, neodborná práce při realizaci střechy, změna podmínek užívání bez přizpůsobení střešních konstrukcí, překročení plánované životnosti, případně zanedbaná údržba. Někdy poruchy způsobí neodborné postupy při stavbě podkroví a osazování střešních oken. Kvalitu a životnost střechy ohrožují i ​​nevhodné klimatické podmínky a přírodní vlivy.

I při zdánlivě nevýznamné poruše či problému je třeba nejprve provést odbornou diagnostiku a teprve potom navrhnout a provést odbornou opravu. Někdy postačí drobná oprava, jindy je nejlepším řešením jen kompletní výměna staré střechy za novou. Všechny potřebné práce bychom měli svěřit firmě s dostatečnými zkušenostmi a kvalitním zázemím.

Vyberte si střešní krytinu

Ať už se pod střechou ukrývá cokoliv, nejspíš nás upoutá použitou střešní krytinou. Dnes si můžeme dát na střechu dle své fantazie a stylu domu krytinu z tradičních materiálů přes různé technické novinky a můžeme využít i některých pro nás exotických možností. Vybírat můžeme ze dvou základních skupin střešních krytin – z typických tašek (které dnes mají i několik méně obvyklých tvarů a pestrou nabídku barevných odstínů). Klasickou pálenou krytinu doplňují kvalitní vláknocementové či betonové střešní tašky z portlandského cementu a křemičitého písku. K těmto tzv. tvrdým krytinám patří také břidlice a různé výrobky z kovu. K měkkým střešním krytinám patří například lepenka, fólie, asfaltový šindel a rákosové, slaměné či dřevěné desky. Při výběru nás limituje pouze obsah naší peněženky a technické parametry konstrukce krovu. Ať je náš výběr jakkoli individuální, měli bychom jej přizpůsobit místnímu stylu a zvyklostem. Přispějeme tak k vytvoření harmonického prostředí v našem bezprostředním okolí.

Lze sanovat i povrchovou vrstvu střešních plášťů?

Při poruše vodotěsnosti hydroizolačních vrstev střešních plášťů se majitel nebo správce nemovitosti musí rozhodnout, jakým způsobem zajistit sanaci střešního pláště s minimálními náklady a v co nejkratším čase. Podle rozsahu poškození pláště a svých finančních možností si musí zvolit celkovou rekonstrukci hydroizolační vrstvy nebo jen lokální rekonstrukci poškozených míst.

Celkovou rekonstrukci lze provést položením další hydroizolační vrstvy. Tento postup je ovšem nejen finančně a časově podstatně náročnější, ale přináší také nutnost strhnout celý starý střešní plášť se všemi důsledky. Provedení lokální opravy některým z ověřených sanačních systémů může přitom s podstatně menšími náklady přinést stejný efekt. Jednou z možností komplexních systémů na opravu hydroizolačních vrstev pryskyřičných, azbestocementových a plechových střešních plášťů jsou systémy založené na tekutých akrylátech nebo tekutých kaučucích, které se ručně nanášejí štětcem a válečkem, nebo se nastřikují vysokotlakým stříkacím a stříkacím systémem. Akrylátové sanační střešní systémy mohou být rozpouštědlové nebo vodouředitelné. Primární výhodou rozpouštědlových systémů je, že výborně přilnou ik nedokonale odmaštěnému podkladu. Kvalitnější hmoty navíc obsahují zvláštní plniva, která zvyšují jejich odolnost proti kyselým výparům. Povrchová úprava těchto materiálů bývá většinou protiskluzová. Mechanickou odolnost celého systému zvyšují mikrovlákna obsažená ve hmotě. Tixotropní vlastnosti umožňují provádět nátěry a nástřiky i na svislých střechách a na stavebních konstrukcích. Velmi důležitou předností systémů rozpouštědlového typu je fakt, že snesou zatížení deštěm již těsně po aplikaci a lze je aplikovat i při teplotách kolem bodu mrazu. Systémy ředitelné vodou jsou podstatně citlivější na podmínky aplikace, vyžadují dobře odmaštěný povrch a teplota při aplikaci musí být nad rosným bodem vzduchu. Tyto hmoty zasychají pomaleji, čímž se zvyšuje riziko odplavení materiálu při dešťových přeháňkách. které zvyšují jejich odolnost proti kyselým výparům. Povrchová úprava těchto materiálů bývá většinou protiskluzová. Mechanickou odolnost celého systému zvyšují mikrovlákna obsažená ve hmotě. Tixotropní vlastnosti umožňují provádět nátěry a nástřiky i na svislých střechách a na stavebních konstrukcích. Velmi důležitou předností systémů rozpouštědlového typu je fakt, že snesou zatížení deštěm již těsně po aplikaci a lze je aplikovat i při teplotách kolem bodu mrazu. Systémy ředitelné vodou jsou podstatně citlivější na podmínky aplikace, vyžadují dobře odmaštěný povrch a teplota při aplikaci musí být nad rosným bodem vzduchu. Tyto hmoty zasychají pomaleji, čímž se zvyšuje riziko odplavení materiálu při dešťových přeháňkách. které zvyšují jejich odolnost proti kyselým výparům. Povrchová úprava těchto materiálů bývá většinou protiskluzová. Mechanickou odolnost celého systému zvyšují mikrovlákna obsažená ve hmotě. Tixotropní vlastnosti umožňují provádět nátěry a nástřiky i na svislých střechách a na stavebních konstrukcích. Velmi důležitou předností systémů rozpouštědlového typu je fakt, že snesou zatížení deštěm již těsně po aplikaci a lze je aplikovat i při teplotách kolem bodu mrazu. Systémy ředitelné vodou jsou podstatně citlivější na podmínky aplikace, vyžadují dobře odmaštěný povrch a teplota při aplikaci musí být nad rosným bodem vzduchu. Tyto hmoty zasychají pomaleji, čímž se zvyšuje riziko odplavení materiálu při dešťových přeháňkách. Mechanickou odolnost celého systému zvyšují mikrovlákna obsažená ve hmotě. Tixotropní vlastnosti umožňují provádět nátěry a nástřiky i na svislých střechách a na stavebních konstrukcích. Velmi důležitou předností systémů rozpouštědlového typu je fakt, že snesou zatížení deštěm již těsně po aplikaci a lze je aplikovat i při teplotách kolem bodu mrazu. Systémy ředitelné vodou jsou podstatně citlivější na podmínky aplikace, vyžadují dobře odmaštěný povrch a teplota při aplikaci musí být nad rosným bodem vzduchu. Tyto hmoty zasychají pomaleji, čímž se zvyšuje riziko odplavení materiálu při dešťových přeháňkách. Mechanickou odolnost celého systému zvyšují mikrovlákna obsažená ve hmotě. Tixotropní vlastnosti umožňují provádět nátěry a nástřiky i na svislých střechách a na stavebních konstrukcích. Velmi důležitou předností systémů rozpouštědlového typu je fakt, že snesou zatížení deštěm již těsně po aplikaci a lze je aplikovat i při teplotách kolem bodu mrazu. Systémy ředitelné vodou jsou podstatně citlivější na podmínky aplikace, vyžadují dobře odmaštěný povrch a teplota při aplikaci musí být nad rosným bodem vzduchu. Tyto hmoty zasychají pomaleji, čímž se zvyšuje riziko odplavení materiálu při dešťových přeháňkách. že snesou zatížení deštěm již těsně po aplikaci a lze je aplikovat i při teplotách kolem bodu mrazu. Systémy ředitelné vodou jsou podstatně citlivější na podmínky aplikace, vyžadují dobře odmaštěný povrch a teplota při aplikaci musí být nad rosným bodem vzduchu. Tyto hmoty zasychají pomaleji, čímž se zvyšuje riziko odplavení materiálu při dešťových přeháňkách. že snesou zatížení deštěm již těsně po aplikaci a lze je aplikovat i při teplotách kolem bodu mrazu. Systémy ředitelné vodou jsou podstatně citlivější na podmínky aplikace, vyžadují dobře odmaštěný povrch a teplota při aplikaci musí být nad rosným bodem vzduchu. Tyto hmoty zasychají pomaleji, čímž se zvyšuje riziko odplavení materiálu při dešťových přeháňkách.

Vlastní postup sanačních prací střešní krytiny

Základem pro stanovení postupu a rozsahu sanačních prací je zjištění technického stavu střechy. Plechové a vláknocementové střechy je třeba na zkorodovaných a děravých místech opravit tak, aby jejich povrch po mechanické stránce splňoval podmínky pro aplikaci sanační vrstvy. Střechy s pryskyřičnými asfaltovými pásy je třeba prověřit hlavně kvůli výskytu vydutých puchýřů, poruch napojení, oplechování a napojení pásů na svislé stavební konstrukce vystupující nad střešní konstrukci. Kovové a azbestocementové střechy se po mechanické opravě očistí a v případě potřeby se opláchnou vysokotlakým zařízením roztokem odstraňujícím rez, nečistoty a aktivizujícím povrch pro přilnutí krycího akrylátu. U silně poškozených střech se po opláchnutí a aktivizaci střešního pláště aplikuje podstříknutí střechy a položení textilní výztuže. Po zaschnutí této vrstvy lze aplikovat vlastní krycí vrstvu akrylátu. Životnost a odolnost nového střešního pláště vůči mechanickému poškození závisí na tloušťce aplikované vrstvy.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *